Kontakt:

Martin Růžek

tel.: 603 344 942

info@podblanicko-mujkraj.cz

Počítadlo návštěv:

Od 1.8.2014 web shlédlo: 5962 IP adres

Dnes přišlo: 35 návštěvníků

 

 

Život na Podblanicku počátkem 20. století

Jak se žilo na vesnici na Podblanicku počátkem minulého (20. století)? Text je oficiálně převzatý z „Kroniky“ městyse Louňovice pod Blaníkem a jsou v něm vynechány veškeré jména, která by mohla identifikovat již nežijícího autora.Text jsem ponechal pro autentičnost bez slohových a gramatických úprav, pouze jsem jej místy nepatrně zkrátil.Mně přišel velmi zajímavý, tak si jej užijte.Začíná rokem 1924.

„V chalupě jsme byli čtyři děti a celkem nás tak bylo osm lidí. neboť byli děda s babičkou – výměnkáři.Měli jsme jednu světnici.Tatínek s maminkou spali v síni, děda s babičkou na jedné posteli v rohu světnice a v druhém rohu jsme spali na jedné posteli všechny čtyři děti.Dvě v hlavách a dvě v nohou.Když nejstarší dítě povyrostlo, maminka pro něj udělala štrosok, dala tři židle k posteli, na ně dala ten štrosok (slaměná matrace)-

Ve světnici byla pec.Topilo se v ní ze síně, když maminka pekla chleba.V březnu se líhla housata.Byla ještě zima.Tatínek udělal posadu od dědovi postele ke zdi a housátka s husou bydleli s námi.Dali jsme je do chlívka až se oteplilo.Pak si děda na to místo postavil stav a dělal plátno.Babička dělala z koudele nitě.Plátno tkal i pro lidi.Ani nám nic nevadilo, protože se tak žilo a ne jinak. V zimě jsme drali peří.Maminka říkala , mám čtyři holky, musím jim udělat peřiny do výbavy.Když jsme sedrali naše peří, maminka došla do Pravonína , přinesla na nůši pytel nového peří.To jsme museli sedrat aby nám koupila za to oblečení.Nechtělo se nám ale co se nechalo dělat.Peníze nebyly.Práce také ne, nebyl zde žádný průmysl.

Jako malá holka si pamatuji, že byl skoro v každé chalupě švec.Šili boty a nosili je do Načeradce k  obchodníkovi.Ale jednou přišli s prázdnou, že už boty šít nebudou, že vše obsadil Baťa.

Museli jsme žít z těch našich políček.Do lesa jsme chodili na klacíčky a na šišky.V zimě tatínek chodil se sousedem na pařezy.Okolo byly lesy plné hub a borůvek. Chodili jsme je zbírat a do Louňovic prodávat.Tam jezdili pražáci na letní byt a od nás je kupovali.Dostávali jsme dvě koruny za litr.Za to jsme koupili bochník chleba a ten se snědl druhý den ke snídani.Tak to bylo každý den.Později dozrály maliny.Vařily se skoro denně knedlíky s borůvkama a někdy lívance.K večeři bylo kafe z praženého žita a cikorky (kořen čekanky) a suchý chléb.Někdy brambory s mlékem nebo podmáslí, když se někdy utloukl kousek másla.Měli jsme dvě kravičky, dvě prasátka, husy a slepice.To se vše muselo obsloužit, nakrmit a pak zbyl teprve čas na lidi.Úkoly se psaly večer při petrolejové lampě.

Byla bída ale naše dětství bylo hezké a mělo jistotu a zázemí.Jsem od 14 ti let ve světě ale domov stále považuji v naší vesničce na Podblanicku.

Do školy jsme chodili do Louňovic,tam byla škola obecná (1.-5. třída).Chodilo se za mrazu , vánic, deště. Ve škole nebyly šatny, jen věšáky okolo lavic na stěnách. Kabáty byly na sobě pověšené celý den mokré. Voda tam nebyla , jen stojánek s umyvadlem a vodou na tabuli. Do Načeradce jsme chodili do měšťanky (6.-8. třída).Tam byla elektrika ve třídách ale hygiena žádná, ani šatny ani voda. Pod schodama byl stoleček, kyblík s vodou a na řetízku uvázaný plechový hrnek a tam pila celá škola.Platilo se tenkrát 100Kč za každý rok. To bylo strašně peněz.Rodiče nám to dopřáli, protože měšťanku chtěl každý podnik.

Oblečení bylo málo.Dědili jsme jedna po druhé.Jednou jsem dostala po sestřenici zástěru. To bylo radosti. Ze školy jsme se museli převléknout do starých šatů aby jsme šli do školy druhý den v pořádku.Maminka o nás dbala. Měla radost, že se hezky učíme. Ve škole jsme byli první. Sousedky říkali mamince: Vy ty holky nevdáte, nemáte pro ne věno“. Maminka říkal, že se o holky nebojí a také jsme se ve světě neztratili.

Měli jsme hezký domov ale chudý.Nám to nevadilo, protože se tak v tom kraji žilo. Nebyla žádná šikana ani ponižování, byli na tom všichni stejně. Jen pár sedláků.Ti potřebovali lidi ve žních na výpomoc.Platili 10 Kč za den, ale to bylo od rána do večera. Později si sedláci kupovali stroje na pole a tak bylo po výdělku.

Byla dřina ale byla i zábava. Na to jsme se těšili. V první řadě to byl kostel.Museli jsme chodit každou neděli.Na Vánoce se říkali u jesliček básničky. Protože jsme se dobře učili byli jsme vybrané. Maminka nám upletla každému vlastní vánočku. To bylo radosti, že máme buchty. Ty jsme měli jen o Vánocích, Velikonocích a  na pouť. Mouka se šetřila na knedlíky. Tatínek přinesl z lesa stromek. Navěsili jsme na něj jablíčka a ořechy. K večeři byla vánočka a kafe. Na Velikonoce pekla maminka mazance. Velikonoční zvyky dodržovala. Ráno na Velký pátek jsme se museli jít umýt k rybníku abychom byli zdravé. Jalovcem vykuřovala světnici a ještě další zvyky.Po vsi chodili kluci s řechtačkama.Na Bílou sobotu jsme chodili do Louňovic na vzkříšení. Bylo to krásné. Chodil průvod okolo náměstí. U některých domů byl postavený oltář, tam se kněz pomodlil a šlo se k dalšímu oltáři. Šlo se zpět do kostela a tam se zpívali náboženské písně. V červnu byl svátek Božího těla. Na louku jsme chodili na kytky. Nacupovali jsme si je do košíčků.Sousedka nám ušila bílé šaty a maminka nás od rána gulmovala. To byla taková dvouřadová gulma, udělala do vlasů věneček ze zimostrázu. To bylo družiček ze všech vesnic okolo Louňovic.

Za První republiky bylo opravdu počasí jak má být.Bylo léto, byla zima. Když bylo horké léto, nepršelo, bylo velké sucho, chodili jsme se modlit na Malý Blaník k Máří Magdaléně (tam na zbořeném kostele byl oltář) aby nám vyprosila déšť.Ženy měli bílé vyšívané zástěry a šátky na hlavách.Zvonilo se v kapličce.Když se zazvonilo potřetí , znamenalo to odchod na Blaník.Šli jsme v průvodu, v čele předčítající a my po něm zpívali. Zdali jsme vymodlili déšť si již nepamatuji ale byla to příčina, že se sousedky sešli a popovídali si.

Důchodci žádní nebyli, museli je vyživovat děti. Když někdo zemřel, museli si mrtvolu nechat tři dni doma.Nikam se neodvážela. Pohřeb byl vypraven z chalupy. Celá vesnice šla vyprovodit na poslední cestu. Pohřební vůz nebyl, nebyly na něj peníze. Mužský nesli rakev na ramenou  do Louňovic, tam se pohřbívalo. U nás zemřelo pět mladých svobodných lidí. Při každém pohřbu svobodných byli drůžičky a hudba. Ze hřbitova se šlo do hospody a tam se podávalo pohoštění. Velké drůžičky a mládenci tancovali.

Na Máří Magdalenu byla na Blaníku pouť. Jak jsme se těšili.Nejdřív jsme si museli na to vydělat. Dostali jsme každá pětikorunu a mohli jsme si koupit, co jsme chtěli. Navečer pak byla muzika, hrála kapela. Hráli až do rána. Po pouťi se obyčejně chodilo sekat pšenici. Muzikanti ještě chodili po vsi a vyhrávali. My jsme se chodili dívat do sálu pod okna. V jednom rohu stála děvčata a v druhém chlapci. U stolů se nesedělo. Začali hrát a všichni tancovali. Vstup stál 5 korun. Na limonádu nebyly peníze. Chodilo se pít  vodu na dvůr k pumpě. Jedna pumpovala, druhá pila z dlaní a tak se střídali.

Bylo to chudé ale krásné.Lidi si pomáhali, nebyly hádky ani krádeže. A léta utíkala. děvčata odcházela z vesnic do Prahy za lepším životem.Buď se učit nějakému řemeslu nebo sloužit pánům. Studovat chodili jen děti bohatých obchodníků nebo sedláků. Do chalupy se málokterá holka vdala, to byla jen bída. A tak mladých lidí z vesnic ubývalo.. Schylovalo se k válce, doba byla nejistá ale to už je jiná kapitola.

Ráda vzpomínám na naše dětství.Život nebyl tak uspěchaný, nebylo násilí a honba za penězi. Svět prožil za to více než třičtvrtě století ohromné změny, Ráda se dívám na televizi na pořad “ Hledání ztraceného času“, prožívám to a vidím zpětně všechny lidi z naší vesnice jak dříve žili.“

Tak a to jek konec vzpomínání jedné paní na dobu pro mnohé dávno minulou.